Okouzlení střelným prachem a zelenou mentalitou, která je na každé střelnici cítit, přetrvává v člověku i poté, co mu druhý den přestane zvonit v uších. Vehementní autorita, kterou sjednává nabitá zbraň, je nesporná. Stejně tak působivost neochvějného přístupu, který často razí Spojené státy při exportu vlastní představy nejlepšího řešení leckterých lokálních konfliktů. V kontrastu s věčně debatujícími Spojenými národy a roztříštěnou Evropou může být rázné jednání Obamovy administrativy v Sýrii na první pohled především odvážné. Co když jde však jen o vědomé přehlížení možných rizik?
Již nespočet amerických intervencí bylo možné vykládat pomocí jednoduché interpretace, že armádní hvězdy a pruhy sjednávají pořádek tehdy, když se ostatní nedokáží domluvit a postavit zlu. Právě schopnost spolupracovat a vzít si na co máme nárok, patří mezi vlastnosti, které na sobě Američané rádi zdůrazňují. Tvrdě trénovat, být nejlepší a uspět navzdory nepřízni.
Americký sen je jednou z hodnot, kterou za velkou louží chtějí chránit. “Máš-li sen, musíš ho bránit,” zaznívá často z různých motivačních videí. To krédo zní vzletně a mluví o tom, že se člověk nemá vzdát toho, na čem mu záleží. Je prý potřeba zaplašit pochybnosti a jít za svým cílem. Právě to asi žene příznivce radikálních řešení dopředu a umožňuje jim uspět tehdy, když se ostatní hádají. Ale možná i proto chytří lidé tak často pochybují. Uvědomují si, že nejlepší řešení nemusí být to nejjednodušší. A některé chyby mohou být nenapravitelné. To platí především tam, kde do hry vstupují zbraně.
Umět občas zmlknout a makat je jistě důležité. Řešení postavené na této logice nabízí právě zbraně. To se při mé návštěvě střelnice snažil demonstrovat místní instruktor historkou ze života. Policie si prý nedokázala poradit s dealery žijícími u něj v domě. Tak na ně jednou vytáhl brokovnici a do dvou týdnů byli pryč. I tak může v praxi vypadat schopnost jednat, když se ostatní bojí.
Zmíněný strach konat ale často plyne z prostého vědomí rizika. Vytáhnu-li na někoho zbraň, musím ji být ochotný použít. Vždy totiž hrozí, že ji pak někdo vytáhne i na mě. Nelze zapomínat, že strach je mechanismus přežití. Umět se bát, protože znám riziko, je evoluční znak, který člověku umožnil dospět až do dnešní podoby.
Takový strach, potažmo inteligence nezbytná k tomu, aby si jej člověk uvědomil, dokáže být zároveň inhibující. Tváří v tvář myšlence, co všechno se může nepovést, je snadné rezignovat. I to je jeden z rysů, který může Američany na nerozhodných Evropanech štvát. Konec konců, co je atraktivního na tom být neustále vyděšený z toho, co všechno by se mohlo stát, a proto neudělat nic?
Snadno pak vyhraje pocit, že stačí vzít všechno železo, co mám doma, a jít do světa udělat pořádek. Jsme lepší, máme technickou převahu, trénovali jsme víc a proto uspějeme. Chráníme svůj sen a chráníme ho i pro ostatní. Tady však přichází na scénu důležité otázky. Mám právo chránit sen, kteří ostatní možná nesdílí? Do kdy je to ochrana světového pořádku a kdy se už jedná o nastolováním řádu, který ostatní nepřijmou jinak než pod hrozbou násilí?
Ospravedlnění nabízí jedna líbivá interpretace. Možná někdo musí být ten, kdo na sebe vezme zodpovědnost za ostatní, kteří nemají sílu ji přijmout. Někdo takový pak dokáže vstoupit do sporu a začít jednat. Udělat tuto „oběť pro ostatní“ ale znamená buď nepřipouštět si riziko selhání či mít odvahu nést jeho následky.
Takové riziko mi pak přichází na mysl, když beru do ruky zbraň. V takových situacích je totiž sázka nejvyšší, je to život sám. O to lákavější je nevidět pochybnosti a prostě s puškou v ruce problémy vyřešit. Zkrátka nějak zasáhnout. Takové krátké věty a jednoduché odpovědi, to je ona kýžená rétorická kadence pro tyto momenty. Rázně, krátce, úderně. Mít právo jednat, když ostatní pochybují. To je to, co nabízí zbraně, i co je tak lákavé na sebevědomém exportování západní demokracie.
Odvážit se chránit svůj sen zní vznešeně a lákavě. Co si však počít, když je takový sen dávno vyprázdněnou floskulí? Co když zůstalo jen přání a smysl, který se stává záminkou k vytrvání v metodě? Armáda a zbrojní průmysl vyváží „řešení“ a jeho sestra politika ochotně vytváří problémy, které je potřeba řešit. I tak lze pohlížet na současnou geopolitickou situaci, jejíž produkty se nyní manifestují na Blízkém východě. Slova syrských aktivistů, kteří volají po amerických zbraních, pak jen s lehkou pachutí potvrzují domněnky, že každá válka je především dobrý obchod.
Zbraně jsou až moc lákavý prostředník ke svobodě. Té je totiž na světě jen omezené množství. Má na ni nárok každý, ale přesto vždy končí tam, kde začíná svoboda ostatních. Nikdo se té své nechce vzdát dobrovolně. Několik zásobníků argumentů v rukou těch, kteří věří, že chrání svůj sen, ale snadno umlčí nesouhlas jakékoli opozice.
Pár kilo chladného železa je sice spolehlivým prostředkem k vynucování pravdy, ale nikdy se nemůže stát nástrojem její legitimizace. Otázka, která by měla padnout nejen v Sýrii, ale kdekoli zaznívají volání po násilném řešení jakéhokoli konfliktu, zní – odvážím se mýlit, i pokud budou důsledky mého jednání nezvratné?