Moje kamarádka je muslimka, přesto nenosí hidžáb, nikáb ani žádnou z těhle věcí. A její manžel to neřeší. Nepije a ještě jsem ji neslyšel mluvit sprostě. Má pár muslimských přátel, kteří pijí. Ptám se, jak se to slučuje s islámem. „Jejich víra není dost silná, aby s její pomocí překonali pokušení. Ale to nevadí. Třeba jednou bude.“
Zajímá mě, co si mám podle ní myslet o všech těch šílenostech v Paříži a jinde. „Všichni věříme ve stejného boha. Věříme, že zpochybňovat křesťanství nebo judaismus je jako pochybovat o samotném bohu. Když nevěříš v Abraháma, Ježíše nebo Alláha, není tvá víra v pořádku. Všech proroků si vážíme, a proto po jméně každého z nich dodáváme – ať je mír s nimi.“
Je mi jedno, v jakého boha věříš. Nepotřebuju, abys konvertoval k islámu, stejně jako ty nepotřebuješ, abych se já stala křesťankou. Zvěrstva, která předvádí ISIS, jsou díla choré mysli. Stejně jako transparenty na muslimských protestech „Fuck democracy“ apod. Můžeš být Muslim a zlý člověk. Jsou tihle teroristi dobří muslimové? V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ. Věřím, že ráj čeká na toho, kdo se bude v tomhle životě chovat ohleduplně k ostatním, kdo bude pomáhat lidem ve svém okolí a v jehož srdci bude láska. Pokud spěcháš do ráje, pomáhej lidem okolo sebe.
A co Saúdská Arábie a podobné země, kde se žije podle práva Šaría? „My se jim v Maroku smějeme. To, co tam provádí, je hloupé tmářství. Teď tam zakázali ženám řídit a stavět sněhuláky. Je to k smíchu. Ale je ostuda, že se všichni zmůžou na kritiku islámu, ale ne kritiku násilnických režimů, které v těhle zemích vládnou. Jenže kdo drží peníze, ten diktuje, o čem se bude mluvit. Nám muslimům jsou tyhle zaostalé země k smíchu. Jenže oni tam neumí vládnout jinak než pomocí násilí.“
Když se jí ptám, jaká země vedená podle pravidel islámu je tedy ta, kam se mám podívat na příklad dobrého zřízení, směje se. „V Maroku je blaze, v Malajsii také. Ale jinak je ta tvá otázka komická. Do které země řízené podle křesťanských principů se mám podívat pro inspiraci já? Kde nemáte vraždy, násilí, zločin a bezpráví? Kde křesťanství zajistilo lidem společnost bez násilí?“
Já k tomu dodávám: Je třeba se zamýšlet nad tím, koho označit za nepřítele. Rozdělení na strany „evropské křesťanství a judaismus“ vs „islám arabského světa“ je liché. Přesto souhlasím s tím, že je třeba dát si pozor na nebezpečí islámského a evropského terorismu. Je třeba důsledně prosazovat sekulární řád a pravidla spravedlivého trestu pro všechny, kteří jej poruší. Všichni, kteří vraždí, nemají v evropské společnosti místo. Pomatení muslimští teroristé musí být potrestáni úplně stejně jako muž, který před dvěma dny ubodal ve Francii muslima.
Pokud tedy mám přistoupit na hru „dělíme svět na hodné a zlé“ a paušalizovat, tak na jedné straně můžeme vidět ty, kteří stojí o mírumilovné soužití. Na druhé pak stojí ti, kteří skrze polarizaci společnosti usilují o moc – takové skupiny, jako jsou v extrémní podobě ISIS, Al-Kajda, Boko Haram, Ku Klux Klan či v domácím „umírněném“ provedení DSSS či IvČRn. Tato uskupení pojí snaha nalézt nepřítele na druhé staně barikády. Jedni volají „bezvěrci ať táhnou“, druzí „věřící ať táhnou“. Rozdíl? Z rétorické perspektivy minimální. Obě skupiny opovrhují těmi, kteří vidí svět jinak, obě si berou monopol na pravdu, obě představují pro současnou civilizaci podobné nebezpečí. Namaloval jsem vám k tomu i obrázek.
