Vše začalo poměrně nevinně, když jsem se doslechl o chystané sérii přednášek o investigativní žurnalistice, po kterých měla následovat možnost pracovat na vlastním článku pod vedení zkušených novinářů. Abych se ale k tomuto projektu mohl přidat, bylo třeba dostát několika požadavkům.
Kromě vyplnění obvyklého dotazníku bylo totiž nutné sestavit čtyřčlenný tým a přijít s tématem, na kterém bychom následně chtěli s mentory pracovat. Sestavit skupinku aspirujících dělníků pera nakonec nebyl až takový problém. Zalovil jsem mezi spolužáky z Vyšší odborné školy publicistiky a naše skvadra byla velmi rychle na světě.
S tématem, které bychom rádi rozebírali, jsme si lámali hlavu o trochu déle. V rámci krátkého brainstorming jsme dali na papír kauzy, které nám připadaly potenciálně zajímavé a kde by se podle nás mohla schovávat nějaká neplecha, kterou má cenu prozkoumat více do hloubky. Přitom jsme se snažili hledat v našem bezprostředním okolí a přemýšleli, s jakými problémy se v něm setkáváme. Nakonec jsme jako cíl našeho vyšetřování zvolili chátrající domy v Praze. Najdeme je na každém rohu. Často i v luxusních čtvrtích a centru města, přesto je nikdo neopraví, aby v nich mohl podnikat. Přišlo nám to jako zajímavá otázka, na které lze postavit pátrání.
Náš tým byl nakonec pořadateli vybrán k účasti na sérii workshopů, které se v průběhu jednoho týdne odehrály na půdě americké ambasády v Praze. Tematicky jednotlivé přednášky a cvičení pokrývaly snad všechny aspekty psaní investigativního článku. Vše odstartoval blok zaměřený na pravidla týmové spolupráce, který měl účastníkům ukázat, jak vlastně postupovat při kooperaci na takto rozsáhlém projektu.
Následovaly workshopy od redaktorů amerického nezávislého newsroomu ProPublica, Joaquina Sapiena a Marshalla Allena. Jejich přednáška však nebyla rozhodně jen teoretická, ale oba pánové během ní čerpali ze své dlouholeté praxe a poskytli nám řadu konkrétních tipů, jak vést interview. V rámci této hodiny jsme se také podívali na několik filmových scén, které se staly podkladem ke kolektivní diskusi o tom, jak si počínat při rozhovorech a čemu se naopak vyhnout.
Další střípek skládanky informací, bez kterých se jakýkoli investigativní reportér neobejde, přidal Stanislav Beránek z Transparency International. Ten účastníky proškolil v použití volně dostupných registrů a otevřených dat. Na konkrétních příkladech jsme si mohli vyzkoušet, jaké informace může novinář jen díky obratné práci s internetem získat.
Jak se vůbec vyznat v množství dat, které se při vyšetřování kauz na novináře sesype, poradil workshop Pavly Holcové z Českého centra pro investigativní žurnalistiku. Kromě toho byly na programu i různé šifry a způsoby kódování. Těmi lze zabezpečit online komunikaci v případě, kdy posíláme data, která by neměla padnout do cizích rukou.
Došlo i na debatu nad jednotlivými projekty účastníků. Každý tým odprezentoval své téma a poté se mu dostalo zpětné vazby od profíků. Ti autory upozornili na potenciální úskalí a navedli je, jak dál při psaní postupovat. Během následujícího workshopu se pak účastníci seznámili se základy editorské práce, kdy jim Tomáš Němeček a Martin Kontra ukázali, jak postupovat při úpravách autorského textu.
Program pokračoval přednáškou Tomáše Němečka o zákonu o svobodném přístupu k informacím. Na základě vlastní zkušenosti nám bývalý vedoucí rubriky Lidových novin Právo a justice ukázal, jak zvládnout veškerou administrativu spojenou s oficiální žádostí o poskytnutí dokumentů od státních institucí. I takto lze totiž získat řádu materiálů, které nejsou jinak dostupné. A právě v tomto workshopu se účastníci dozvěděli, jak se vyhnout řadě zbytečných komplikací v průběhu celého procesu.
Skutečně intenzivní práce jednotlivých týmů však nastala až po skončení úvodních setkání. V následujících třech měsících se ve spolupráci se slavnými mentory (Jaroslav Spurný, Jana Klímová, Marek Wollner či Ondřej Kundra) rodily naše vlastní články. Během těchto týdnů nabyly obecně formulované teze postupně velmi konkrétní obrysy.
Poté, co se náš tým vypořádal s první změnou tématu (náhodou jsme si vybrali stejnou kauzu jako kolegové), bylo třeba uplatnit získané dovednosti v praxi. Pustili jsme se tak do rešerší starších článků i odborného textu a shánění respondentů, se kterými bylo třeba promluvit.
Ukázalo se, že pořekadlo “těžko na cvičišti, lehko na bojišti,” neplatí zcela stoprocentně, přesto se však leccos z rad od mentorů a přenášejících hodilo i v praxi. Především pak jejich jasné vedení skrze nepřehledné bludiště slepých uliček a často zavádějících odpovědí, které většinu sporných kauz provází.
Článek našeho týmu Zahnízdí na Moldavě tetřívek, nebo Křetínský? sice porota ocenila nejvyšším místem a organizátoři všechny členy podarovali slíbenými tablety, největší odměna však přišla ze strany našeho mentora, Jaroslava Spurného. Na základě naší tříměsíční kooperace nám všem nabídl možnost stáže v jeho domovském týdeníku Respekt a další spolupráci na článcích jak v online verzi tak i printovém vydání. Nebýt Achillových dat II, jen sotva by si kdokoli z nás tento sen leckterého studenta žurnalistiky splnil.