Po zveřejnění zprávy o záchraně dvou unesených Češek tureckou humanitární organizací IHH se v internetových diskusích objevily komentáře, které opět rozehrávají hru s termíny oni a my. Mluví o „těch zlých muslimech“, kteří „nám“ unesli dvě bezbranné dívky. Zapomínají přitom, že IHH je označována za vůbec největší muslimskou humanitární organizací ve světě. Dlužíme tedy muslimům poděkování nebo výhrůžku?
Odpověď na tuto otázku jsem se pokusil najít na základě vlastních zážitků. Mám totiž tu smůlu, že nosím krátké vlasy. Občas chodím přímo „na holo“. Není to manifest žádného názoru, ale jen genetická výbava. Vlasy mi zkrátka s blížící se třicítkou začaly vypadávat a než složitě vymýšlet důmyslné krytí pleši, raději ji přiznávám.
Jednou jsem i se svou pleší šel do čajovny rezervovat místo na posezení s přáteli na příští den. Shoda okolností tomu chtěla, že jsem tenkrát měl na sobě starou zelenou bundu ze second handu, která měla na ramenou našité malé německé vlaječky. Bunda si zkrátka hrála na to, že pochází z nějakých armádních skladů. Sám jsem si toho nikdy nevšímal. Obsluha však ano. Pán za kasou na mě totiž koukal divně už od mého příchodu. Když jsem mu pak diktoval, že rezervace má být na jméno Hein, neskutečně se rozčílil a opáčil, jestli si z něj dělám srandu.
Chvíli jsem na něj koukal nechápavě, ale vzápětí mi to docvaklo. Zkrátka se toho v jednom okamžiku sešlo příliš mnoho, než aby mu vnitřní alarmy nepřepnuly do polohy zapnuto. Plešatá hlava, německé vlajky na armádní bundě a ještě jsem mu ve spěchu řekl něco, co znělo jako „heil“. V tu chvíli před sebou zkrátka viděl nácka jak vyšitého.
Když jsme si vyjasnili, že se jeho mírumilovnou čajovnu nesnažím proměnit v tajnou klubovnu příznivců na krátko střižených knírků, trochu mě zamrazilo. Celý život jsem svým naturelem spíše sluníčkář. Mám zkrátka ten naivní pocit, že lidi je potřeba soudit podle toho, jací jsou, ne podle toho, jak vypadají. A právě ten den se mi dostalo nálepky, která mě zařadila do skupiny, s jejíž ideologií se ani vzdáleně neztotožňuji.
Tato vzpomínka mi jako vztyčený ukazováček vytanula na mysli dnes, v návaznosti na rozhořčené diskuse o záchraně Hanky a Tonči. Uvědomil jsem si, jak snadné je zaměnit zdání za skutečnost, jak snadné je neznat člověka a přesto ho soudit ne podle jeho chování, ale jen podle jeho vzezření či víry.
Nedat na první dojem
Je přirozené, že prvotně hodnotíme lidi podle toho, jak vypadají. Ne nadarmo se říká, že první dojem je ten nejdůležitější. A stejně přirozené je, že z neznámého máme strach. Jak v jednom komentáři napsal Jaroslav Spurný, Češi muslimy neznají. Bojí se a nevědí, co si o nich mají myslet. V prvotním chaosu neznámého hledají souvislost, rámec do kterého neznámé zasadit.
Máme tedy jedné skupině muslimů spílat za to, že Hanku a Tonču unesli, nebo děkovat té druhé, turecké humanitární organizaci IHH, za to, že je zachránili?
Mám to štěstí, že sám pár přátel muslimů mám a mohl jsem i dvakrát navštívit Turecko, tedy muslimskou zemi s evropskými konturami. Tyto cesty mi zatím přinesly zážitky stejné, jakých se mi dostalo v zemích evropských. Lidé tam jsou trochu srdečnější, pohostinnější a nemluví moc dobře anglicky. Někde je větší nepořádek a horko. Jednou jsem byl okraden, ale do toho Alláha asi zamontovat nezvládnu.
Zmatek a panika
Existují tři slova, která popisují vztah Čechů k muslimům. Zmíněný strach, zmatek a panika. Pod tíhou emocí a v pochopitelné snaze najít viníky únosů hledá společnost univerzální popis nepřítele.
V obecném diskursu se tak čím dál častěji objevuje argument, že je třeba ochránit starý kontinent před takzvanou muslimskou invazí. Prý je třeba upřednostnit zájmy „naší skupiny“ před agresory, kteří nám hrozí zkázou.
V této větě se skrývá více pravdy, než se na první pohled zdá. Opravdu, pokud přijmeme jakýkoli institut kolektivní viny, naše skupina zanikne. Ta, pro jejíž členy je společným jmenovatelem schopnost soudit ostatní dle jejich činů a na základě individuálního rozumu, ne podle indoktrinovaných pravd z mysli chorých kazatelů či militantů, radikálních islamistů nebo podobně radikálních islamofobů.
Nastalá polarizace společnosti je průvodním jevem ohrožení, které pociťuje západní svět. Je však třeba zamyslet se nad tím, které póly proti sobě stojí. Opravdu jsme svědky střetu východu a západu, křesťanství a islámu? Spíše se zdá, že v opozici stojí na jedné straně ti, kteří odsuzují násilí jako prostředek k vymáhání vlastních cílů, a na druhé ti, kteří hledají globálního protivníka, proti němuž by se mohli vyhranit. Tato frontová linie prochází napříč na první pohled nápadnější dyádou „my a oni“ a jako nepřítele společnosti, která touží především po klidném soužití, staví bok po boku militanty a radikály jak evropské, tak arabské. Právě ti jsou totiž tou skutečnou hrozbou, které musí současná civilizace čelit.
Otevřená Evropa není bezbranná
Je správné kontrovat zobecněné polopravdy populistů osobními zážitky a neustále připomínat, že člověk je především člověk, že muslim neznamená apriorně únosce ani zachránce. To přitom vůbec neznamená být tolerantní k čemukoli nebo ustupovat ze zásad demokratické společnosti.
Nelze odsoudit kohokoli, protože odněkud pochází a má nějakou víru. Představa, že by budoucnost kontinentu měla spočívat v uzavření se vůči světu a v postavení zdí, je děsivá. Přitom otevřená Evropa neznamená Evropa přijímající vše bez výjimky. Ti, kteří o život zde stojí, tu mají své místo. Společnost nesmí propadnout do chladné propasti izolacionismu. Ale stejně tak musí jednoznačně odmítnout podřízení sekulárního řádu jakémukoli dalšímu.
Nesmí ale dojít k tomu, že o nějaké sortě lidí globálně prohlásíme, že jim patří kolektivní vina za činy jednotlivců. Ano, je třeba vnímat terorismus jako bezpečnostní hrozbu. Ale v momentu, kdy se objeví názor, že je nějaká skupina jako celek náš apriorní nepřítel, je třeba říci jasné ne. Příště se totiž takové myšlenky snadno obrátí proti nám samotným.
Otázka, zda muslimům děkovat či hrozit pěstí, stojí tedy od začátku na chybném pojmosloví. Těm, kteří Hanku a Tonču unesli, hrozme. Těm, kteří ji zachránili, děkujme. Pokud propadneme lákavému kouzlu generalizace, mohli bychom se brzy dostat do situace, kdy budeme z Evropy kvůli imaginární kolektivní vině vyhánět všechny kuřáky, motoristy či majitele pleši.